Vzkříšení prolog
PROLOG
Mladá dívka se opírá o zábradlí balkonu. Světle hnědé vlasy, prozatím nezvyklé pro tento kraj, jí spadají v dlouhých spirálách přes ramena až k pasu a zcela skrývají její tvář před nežádoucími pohledy. Jasně zelené oči, které jakoby prozařují okolní temnotu, oplývají hlubokým zármutkem. Ta dívka už ví, že přichází její čas. Tuší, že se nyní musejí rozloučit. Možná se dokonce už nikdy neuvidí. A ačkoli se brání takovým myšlenkám, jelikož její matka by je mohla snadno objevit, uvědomuje si, že poslední čtyři měsíce patřily k nejšťastnějším v jejím životě.
To, co se stalo, bylo ovšem zakázané. Zapovězené. Minimálně pro ni. Kdyby to zjistil kdokoli z jejích lidí, jistě by neušla trestu. Vlastní matka by ji na dlouhou dobu zavřela do podzemních cel, ze kterých není úniku.
Za jejími zády se míhá stín a krátce na to se kolem jejího pasu obtáčí mužská paže. Dívka zvedá zrak k milované tváři, kterou vídala bez ustání posledních téměř šestnáct týdnů. V měňavých, třpytivě tmavomodrých očích, které vypadají jako hvězdy, dva osamělí poutníci na nočním nebi, vidí především klid, jistotu a laskavost, to vše získané dlouhými roky životních zkušeností.
Muž po dívčině boku se lehce usmívá, jako by to snad byl jen další poklidný večer, stejný jako ty předchozí. Na okamžik jí to tak i připadá. Když je s ním, čas přestává existovat. Může doufat, že všechny problémy, všechny věci, které za ty roky strávené po boku matky a bratra viděla a zažila, jsou pouhou přetvářkou, že nejsou skutečné.
Ale přesto se nedokáže zbavit podvědomého napětí, vycházejícího z jeho přítomnosti. Vždyť on patří ke druhé straně, k nepříteli! On je jedním z těch, proti nimž odjakživa bojuje. Má to nařízeno od matky. A vždy musí poslechnout.
Smutně vzdychá a odvrací tvář. Město září tisíci rozsvícenými lucernami. Zatím to tak nevypadá, ale brzy nastane úsvit. A ona ví, že s vycházejícím sluncem zmizí, stejně jako plaménky městských lucerniček, které se zrcadlí v jeho indigových očích.
„Paříž je nádherná.“ Jeho hluboký hlas je plný citu. Dívka ví, že rád pozoruje noční město. Často tu s ní sedává dlouho do noci a bez jediného slova si vychutnává magický pohled na město, stejně jako její přítomnost.
Už od začátku cesty proti tomu bojuje. Na okamžik se ztrácí ve vzpomínkách. Když se viděli poprvé, nedokázala ho zabít, i když k tomu měla nejednu příležitost. Možná, že umí docela obstojně zacházet se středověkým obouručním mečem, ale lehký šermířský kord, to je něco jiného. V tomto druhu soubojů zase vyniká ona. Ale přesto… nezvítězila. Úkol měl být jednoduchý – najít vikomta, zabít ho a postarat se o to, aby se její protivník, jenž měl zmíněného vikomta chránit, nikdy nevrátil domů. Nedokázala to. Zklamala a nechala je oba naživu.
I on se jí mohl při prvním souboji zbavit. Z nějakého pro něj do té doby neznámého a nejasného popudu ji však nedokázal zabít. Možná mu učarovaly její oči, tak divoké a přitom vyděšené. Nebála se jeho, jen zklamání, které by čekalo její matku, kdyby zde neuspěla.
Přesto jsou však nyní oba živi a co víc, nemusejí se bát, že by je kdokoli ohrožoval. Alespoň ne dnes v noci, v této době. Tato jistota však má být záhy pohřbena pod masou vzpomínek, které jim jako jediné mají zbýt.
Její společník pozorně sleduje její tvář. „Přál bych si ještě jednu věc. Je to záležitost důvěry.“
Dívka na okamžik zavírá oči – tuší, oč ji požádá. Otevírá oči a setkává se s jeho tázavým pohledem. „Cokoli.“ Má jemný hlas a sotva znatelný francouzský přízvuk. Vpíjí se pohledem do jeho tváře, jako by se snažila si zapamatovat každý rys jeho tváře. Přestože ví, že její snaha je zbytečná, protože podoba při cestách do minulosti nikdy nezůstává stejná, nedokáže si pomoci.
Chvíli na ni mlčky hledí, jako by snad hledal zárodky lží, ale poté se konečně vyjadřuje. „Chtěl bych vědět, kdo doopravdy jsi. Ne zde.“ Levou dlaní zakrývá její tvář. ,,Ale tady.“ Druhou ruku přikládá na levou stranu vlastní hrudi, na srdce. Zná ji pouze jako Amélii Leveraux, ale to je pouze vypůjčená podoba. Skutečná totožnost, pravá podoba, duše, to vše se dá spatřit pouze v očích.
Dívka krátce přikyvuje a zhluboka se nadechuje. „Ještě předtím, než ti to prozradím, mi slib jednu věc.“
Povytaženým obočím ji pobízí, aby pokračovala.
„Nikdy nikomu neprozraď, že jsme se zde potkali.“ Oba dva dobře vědí, že její lidé to nikdy nesmí zjistit. Nikdo to nesmí zjistit.
„Samozřejmě.“ Tichým souhlasem potvrzuje její slova. Bere její prokřehlé dlaně do svých, aby je zahřál, a přitiskuje ústa na jejich hřbet.
Dívka na okamžik zavírá oči, jako by se psychicky připravovala. „Jmenuji se Blorise. Lathenie je má matka.“ Zkoumavě mu hledí do tváře; snad hledá odpor, vztek, výčitky, ale nic takového nenalézá. On jen vážně upírá pohled do jejích očí a čeká, až se zeptá i ona.
„A tvé jméno?“ Její hlas zní váhavě, jako by na okamžik zapochybovala, jestli nedělá chybu.
„Alexandon,“ prozrazuje tichým hlasem a nepřestává se jí dívat do očí.
Její víčka se třepetají jako dva vyplašení motýli a ona zavírá oči. Bolest a smutek, více z jejích pocitů vnímat nedokáže. Hřbetem ruky přejíždí po její tváři a líbá ji na zavřená víčka. Po dívčině tváři stéká osamělá slza.
Na dalekém obzoru se objevují první sluneční paprsky toho dne. Slunce se přehupuje přes vzdálené vrcholky kopců a střechy domů, ale na balkoně už nikdo nestojí. Jen lehký chvějící se opar, který se vzápětí rozplývá, oznamuje, že se zde ještě před pár okamžiky loučili dva lidé, dívka a muž, kteří se navzájem milují, napříč časem a prostorem.
Dvě stě let před Kristem se do paláce jednoho z nesmrtelných sourozenců vrací Alexandon, jeden z mnoha Strážců času, který se má v budoucnu stát lordem Alexandonem, jedním z vládců vznešených Domů. Nyní to však ještě nikdo neví, protože je pouze záležitostí budoucnosti, co se bude dít.
V tentýž okamžik se ve Velkém sále v paláci bohyně chaosu, který je zavěšen mimo čas a prostor, začíná objevovat Blorise, dcera samotné Lathenie. Pečlivě si kryje myšlenky, aby její matka nezjistila nic o muži, kterého potkala v minulosti.
Lathenie stojí přímo před ní a zpříma jí hledí do očí. „Splnila jsi svůj úkol?“
Blorise mlčky přikyvuje a Lathenie se odvrací ke vstupním dveřím do sálu. „Nathanieli!“
Dveře se otevírají a dovnitř vstupuje mladý muž. „Ano?“ Když vidí, kdo stojí před Lathenií, spěšně přikyvuje a přistupuje k oběma ženám. Blorise mu hledí do očí a pozorně sleduje jeho rozšiřující se zorničky. Po pár okamžicích je prověřovací zkouška u konce a Nathaniel se odvrací.
„Mluví pravdu.“ Odpovídá tak na Latheniinu nevyřčenou otázku ohledně pravdivosti dívčiných slov. Není divu, že jí její matka nevěří – celá cesta do minulosti byla zahalena neprůhledným závojem, který vytvořil Latheniin bratr.
Bohyně oba propouští rozhodným pohybem ruky a sama usedá na kamenný trůn. Blorise a Nathaniel odcházejí ze sálu a každý z nich se vydává jiným směrem. Dívka vstupuje do svých komnat a sedá si na okraj postele. Nyní, když není nablízku žádný čtenář myšlenek, může vzpomínat na Alexandona. Na muže, kterého už nejspíš v životě neuvidí.
Zamilovala se do Strážce a to se nemělo stát.