Povídky FF (The Twilight saga a Strážci času)

 Najednou za námi stál houf naprosto tichých upírů a až na občasné Alicinino zakňourání bylo naprosté ticho. Až příliš velké ticho.

„Jaku, ty jsi jim zakázal ji vidět?!“ zeptala jsem se překvapeně. 

„Samozřejmě, je to tvoje dítě, ty jsi první, koho má Artemis uvidět, ne bandu rozněžnělých upírů,“ vysvětlil srozumitelně. Za námi se ozvalo mírné zavrčení, já jsem se však smála. Rozhodně mám nejlepšího ochránce na světě. Znovu jsem si ji pečlivě prohlédla. Natáhla jsem ruce a dala si ji přímo před obličej. Najednou otevřela oči. Byli neuvěřitelné. Tak veliké a jasně žluté. Přitahovaly mě, jako magnet. Stála jsem tam, jak očarovaná. Po chvilce jsem si uvědomila, že ji vlastně nemám v ruce.

„Alice!“ zavrčela jsem. Otočila jsem se a jen je pozorovala. Bála jsem se, že mi jí rozmačkají, ale udržela jsem se. Všechny si jí aspoň na chvilku pochovaly. Každá si ji aspoň na chvíli přitiskla na hruď. Byly tak bláznivé a šťastné. Já jsem taky byla šťastná. Jake mě objal. Pak vyšlo sluníčko a kolem nás všech začalo zářit světlo. Kromě mě a jí. Nádhera. Pak se rozplakala.

„Co, co se děje? Carlisi?!“ vykřikla jsem.

„Nessie, klid! Nic jí není má hlad,“ odpověděl mi s klidem. Zarazila jsem se.

„Jako, že bych jí měla… kojit?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nevím,“ pokrčil bezradně rameny. Pak ale pokračoval:

„To můžeme zkusit vždycky, ale nevidím důvod, proč byste jí nemohly něco ulovit. Zoubky má pořádný,“ řekl s úsměvem. Natáhla jsem ruce k Alici, která ji mezi tím chovala. Hned mi jí podala. Chytla jsem Jaka za ruku a šli jsme ven.

„Ness, nemůžeš jít v ponožkách!“ houkla na mě ještě Alice. Ona si prostě vždycky vybere tu nejlepší chvíli. Špatný bylo, že jsem ponožky opravdu měla… povzdechla jsem si. Jake se na mě jen tázavě podíval, tak jsem mu opatrně dala Artie do ruky a běžela nahoru pro boty. Popadal jsem nejbližší pár a sprintovala fofrem dolu. Když jsem o tom tak přemýšlela, měla jsem obrovskou žízeň.

„Půjdeme?“ zeptala jsem se s úsměvem Jakea.

„Jasně lásko,“ odpověděl. Nejdřív jsem si od něj vzala teď spící Artemis. Vypadala tak šťastně a spokojeně. Políbila jsem jí na malou voňavou hlavičku a vyrazili jsme. Bylo mi dobře. Dobře, jako už dlouho ne. Cítila jsem se tak svěží, hubená, veselá, krásná, plná energie. Bezstarostná a to malé tělíčko v náručí mě hřálo a vzbuzovalo pocit bezpečí. Jak já jsem se těšila, až skolím nějakého medvěda! Ruku v ruce jsme s Jakem běželi do lesa. Zavětřila jsem a běžela po stopě. Jacob se zatím přeměnil ve vlka. Položila jsem Artie do trávy, protože medvídek bručel za stromem. Pak jsem na něj ze zálohy vystartovala… Taková slast, sála jsem a sála. Pak jsem pochopila, že mi to vlastně vůbec, ale vůbec nechutná. Ble… Začala jsem plivat kolem sebe. Bylo to hořké a slané a vůbec ne teplé a sladké, jak jsem si to pamatovala. Mezitím mě pozoroval pobaveně tvářící se vlk. Rozesmála jsem se, když jsem viděla, jak srandovně krčí jedno obočí. On vesele štěkl. Já jsem se spokojeně zakousla a dopila zbytek medvěda. Škoda, těhotenství mělo i své výhody. Tak teď něco ulovit Artie, jak to vlastně udělat. Byla tak malá… No nějak to budu muset vykoupat. Nejdřív jsem zavětřila, stačila nějaká laň. Moc dobře jsem si pamatovala, že ta mi přišla nejsladší a nejchutnější. Vyrazila jsem na malou mýtinku, kde se jich pár páslo. Vybrala jsem si jednu pěkně urostlou ve stínu. Pomalu jsem se přiblížila a zaútočila. Ta volná rychlost mě dostávala… V očích měla paniku, ale její strach jsem hned ukončila. Vzala jsem ji do náruče a ještě horké tělo nesla k Artii. K tomu malému tělíčku s tlukoucím srdíčkem…

Z lovu jsme přišli pozdě. Artie se nezdá, jak jsme později poznaly, měla mnohem větší hlad, než se zdálo na začátku. Byla trochu větší než novorozenec, takže nepřicházelo v úvahu, že by uměla chodit, ale převalování zvládala bravurně, a když si s naším potleskem posadila, ukázala, že Má k lidskému miminku hodně daleko. Když se pak zakousla do té bezbranné laně, oči jí trošičku ztmavly. V žádném případě nezčervenaly, spíše ještě více zežloutly. Koukala na mě takovým zvláštním pohledem.

„Copak bys chtěla, holčičko, ještě nějakého jelena?“ zeptala jsem se jí. Usmála se. Představa jelena se jí očividně moc líbila… Takže jsme s Jakem celé odpoledne lovily jeleny. Sama jsem se ani nijak nenajedla, ale když jsem pak nad tím přemýšlela, necítila jsem žízeň.

„Jdu jí uložit, usíná mi v náručí,“ zašeptla jsem svému milovanému partnerovy. On mě políbil do vlasů a otevřel mi dveře, abych mohla projít dovnitř. Všichni se na nás okamžitě vrhli.

„Pššš… Usnula, prosím jen jí uložíme,“ zašeptla jsem, co nejhlasitěji… Šla jsem k nám do pokoje, ani jsem se nemusela ptát. Byla jsem si jistá, že tam bude připravená postýlka. Nejdřív jsem jí políbila a pak jsem ji tam opatrně položila. Když jsem jí přikryla, usmála se. Bála jsem se, že budu zase brečet, byla tak nádherná. Jacob mě objal a políbil. Na rty, tak jako už dlouho ne. Byl to tak hluboký polibek plný lásky a štěstí… Moje ruce mu okamžitě zajely pod triko a začaly hladit jeho vypracované svaly. Jeho ruce udělali to samé, jen byli trochu něžnější… Tričko jsem mu jedním pohybem ruky strhla, to že zůstalo ležet na zemi, roztrhlé na dvě půlky mi vůbec nevadilo. Bylo to už tak dlouho… Koukla jsem se mu do očí.

„Tady?“ zeptala jsem se mezi polibky.

„To asi ne…“ zabrblal nespokojeně a sundal mi svetr. Když to do místnosti skočila Alice s panickým výrazem ve tváři.

„Přestaňte!“zaječela. Oba dva jsme tam zaraženě stáli a koukali na ní. Copak se úplně zbláznila.

„To nemůžete,“ vykřikla ještě trochu zmateně. Pak jakoby se jí zaostřil pohled. Pak si teprve uvědomila, co udělala.

„Já, já… moc se omlouvám, ale jestli to uděláte… Vy chcete další?“ Zarazila jsem se. No to mi nedošlo… Podívala jsem se na Jacoba. Ten nevypadal, že by ho to nějak znepokojovalo…

„Děkuji Alice, nějak jsem si to neuvědomila…“ poděkovala jsem a ze skříně vytáhla nějaký triko a hodila ho Jakovi. Ten se trochu mračil.

„Co?“ zeptala jsem se, když se za Alicí zaklaply dveře.

„Co, co?“ zeptal se.

„Ty bys chtěl další?“ zeptala jsem se. On je pokrčil rameny. Nevěřícně jsem se na něj dívala.

„Ty bys chtěl další!“ skoro jsem vykřikla. On ale došel ke mně a objal mě.

„Nevyvracím to, jen mě Alice zarazila. Před tím mě to nenapadlo… Víš, Bella už neměl šanci mít další, myslel jsem, že stejné to bude u nás, ale ne teď… Vždyť je tu s námi jeden den!“ Uf, uuuf…

„Dobře,“ zašeptala jsem… Vůbec ta představa, že by tu s námi byl ještě někdo, prostě se mi to nezamlouvalo.

„Stejně budeme muset jít dolů, slíbili jsme to…“ povzdechla jsem si.

„Slíbili,“ povzdechl si Jacob.