Lovely blood 2. kapitola
Všechno kolem mě byli jen barevné fleky. Já už jsem ani nechtěla vidět jejich ustarané obličeje. Věřila jsem, věděla jsem, že je vše v pořádku, že to takhle probíhá. Jen mě to prostě bolelo. Artie se v bříšku pořádně kroutila, proto byla dneska tak hladová. Připravovala si síly. Ještě tak malá a už tak chytrá, pomyslela jsem si vesele, ale do smíchu mi nebylo. Dnes už po druhé mě nesli do Carlisovi pracovny, která se během chvíle změnila v operační sál. Trochu mi to nahánělo strach… Edward mě opatrně položil na lehátko.
„Jakeu, pojď prosím, pojď sem,“ poprosila jsem ho. On ochotně šel. Pevně mě chytl za ruku a něžně políbil.
„Nessie, já vím, že jsme to několikrát probírali, ale opravdu nechceš miminko vyndat císařským řezem?“ řekl Carlis tím svým doktorským hlasem. Ne opravdu nechci.
„Ne, něčím mě nadopuj, ale nechci upadnout do narkózy,“ zašeptala jsem zoufale. Pochopil, věděl, po kom jsem tak tvrdohlavá. Snažila jsem se moc nevnímat věci kolem a jen se soustředit na miminko, ale nešlo to. Všímala jsem si každého detailu nemocničních zařízení. Jak to sem dopravili, jsem netušila, asi letadlem… Při pohledu na jehlu a kapačky jsem se trochu otřásla, ale Jacob pochopil a stiskl mi ruku. To je tady přece proto, abych necítila bolest… Najednou mi přiletěla doslova otupující dávka. Jasně Jaspere, ale jak se teď budu soustředit?! Čekala jsem, až mě Carlis vyšetří. Možná pro to ta vlna tuposti.
„Tak, Nessie, myslím, že můžeme začít. Praskla ti voda, teda pokud se tomu tak dá říkat. Stahy nemáš, ale myslím, že to je otázka chvíle. Je to jiné než s Bellou, fungují na tebe lidské léky, sice trochu jinak, ale přece. Píchnu ti něco, aby se to zrychlilo, až to začne působit, začneš tlačit. Neboj, budu to hlídat. Zatím to vypadá dobře,“ vysvětlil mi Carlis instrukce. Přehodil přese mě deku a napojil na kapačky, do kterých stříkl průzračnou tekutinu. Do pokoje vešla maminka, nejdříve šla ke mně a objala.
„Jsi strašně moc šikovná, ničeho se neboj,“ zašeptala. Pak mě chytla za druhou ruku a přitáhla k sobě Edwarda. Ten byl trochu mimo.
„Tati, jsi v pohodě?“ zeptal jsem se opatrně. Edward zamžikal do zářivky.
„Jasně Nessie, poslouchal jsem Artie…“
„Ty jí slyšíš?“ vybuchla jsem a něco ve mně se uvolnilo.
„No ano, trochu ji slyším… Má trochu strach ale…“ Zbytek jsem neslyšela. Byla jsem si stoprocentně jistá, že začal působit Carlisův „zrychlovák“.
„Car…“
„Už jsem u tebe, až ucítíš, že na tebe jde stah, tak prostě tlač. Vše je v pořádku.“ Fajn až ucítím… a do prdele. Jo tak to je asi ten stah a teď mám tlačit. Fajn tlačím, tlačím a?
„Myslím, že to půjde rychle než u lidí. Nessie je přece jenom silnější, než normální člověk,“ vyhrkl Carlis nadšeně. A já tlačila a tlačila. Když jsem se nad tím zamyslela, ani to tolik to nebolelo.
„Už vidím hlavičku!“ skoro zařval Carlis. No to je sice moc fajn, ale na mě to moc nepodpořilo… A pak už to šlo všechno strašně rychle. Svírala jsem ruce mým upírům a doufala, že Jakeovi nezlomím nějakou kost. Najednou to šlo všechno strašně rychle. Asi jsem vytlačila hlavičku. Tělíčko byla malé…
„No Nessie, měla jsi pravdou je to holčička, ale…“
„Ale co? Ukaž mi jí!“ Carlis mi jí dal bez otálení do rukou. Byla… Divná. Vypadala, jako něco mezi narozeným vlčátkem a miminkem. Pak otevřela oči, které byly žluté. Jako když vlk otevře v noci oči, které svítí do dálky. Zářili… A Artie byla nádherná. A opravdu divná. Trochu jsem se nejdřív lekla, ale tohle je moje dcera a já ji musím brát takovou, jaká je… Najednou stroj, na který jsem byla napojená, začal zuřivě pípat. Zmateně jsem se podívala na Carlisa. Ještě než promluvil, zjistila jsem, že je v pokoji ohromné ticho a všichni ohromeně koukají. Jacob zapomněl zavřít psu.
„Neodloučila se placenta, musím jí vyndat.“ Co?!
„Promiň Nessie,“ řekl a do kapaček píchl nějakou další tekutinu. Pak se mi udělalo před očima temno…
Probudilo mě sluníčko, které mi svítilo do obličeje. Chvilku jsem do něj mžourala, než jsem se probrala. Byla jsem, jak praštěná palicí. Celé tělo mě bolelo, počkat… Včera! Vyskočila jsem z postele, jak jen to bylo možné. Trochu se mi zamotala hlava.
„Prrrr… Nessie!“ ozval se Jacob.
„Vy jste mě nechali spát! Proč jste mě neprobudili?“Zařvala jsem, byla jsem trochu naštavaná. Nedivila bych se, kdyby mi začala stoupat pára od uší. Jacob mě však zcela neočekávaně objal.
„Co je?“ vyštěkla jsem. Pak mě políbil, neočekávaně. Nejdřív jsem jeho polibek odmítala, ale on mě drtil v náruči. A pak jsem se mu poddala, nechala jsem všechen strach odeznít, jako by mě ta příšerná nervozita opustila. Pak jsem ho ještě objala, on věděl, proč to dělá.
„Děkuju,“ zašeptala jsem vděčně… pak jsem se mu koukla do očí. Byl šťastný, absolutně, naprosto, totálně šťastný. Musel jsem se usmát.
„Mohla bych už jí vidět?“ zeptala jsem se nedočkavě. Moc jsem si jí vlastně nepamatovala, jen ty žluté jasné oči.
„Samozřejmě, ale Nessie, je hodně jiná. Není to ani vlk, ani člověk, ani upír. Je to taková směs,“ upozornil mě opatrně. Nevěděla jsem, co si představuju pod pojmem směs, ale byla jsem si jistá, že mi to nevadí.
„Jakeu, je to moje dcera,“
„Samozřejmě, já jsem tě chtěl jen upozornit.“ Dobře. Ukázala jsem mu, jak moc jsem mu vděčná, ale nedočkavá. Chytl mě za ruku a vedl do Carlisovi pracovny. Byla jsem tak nervózní. Skoro jsem se před těmi dveřmi zastavila.
„No tak pojď, nemáš se čeho bát,“ vyzval mě Jacob. Hmm… Vešla jsem dovnitř a šla rovnou k malé postýlce, co stála v rohu pokoje. Slyšela jsem tlukot srdce a oddechující hlas. Málem jsem se rozbrečela a to jsem jí ještě ani neviděla. Došla ssem, nadechla se a podívala jsem se do postýlky. A tam ležela ona, moje malá Artemis. V tu chvíli mě nezarazila žádná její genetická výchylka. Byla to moje dcera, která spokojeně spinkala. Rozplakal jsem se a přitiskla si ji na hruď.