I´m really vampire! 6. kapiotola
„Ahoj, jmenuji se James.“ Chvilku jsem na něj ohromeně koukala, ale pak mi došlo, že mluví na mě a že bych asi měla odpovědět. Jeho vůně mě naprosto ochromila. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem mluvit, nemohla jsem nic. Přesto jsem ze sebe vykouzlila svůj nejkrásnější úsměv. Hned jsem ho zase stáhla do normálního, když jsem si uvědomila, co tady dělám. Já ho bezostyšně balím!
„Melani, jmenuji se Melani,“ odpověděla jsem pohotově. Usmál se. S největší pravděpodobností už to dávno věděl. Byl tak strašně krásný, když se usmíval! Tolik se liší od jeho vrstevníků. Už nebyl, tak dětský, jako ostatní. Přesto byl až neúnosně roztomilý. Už se chtěl otočit, ale učitel začal rozdávat práce.
„Není to na známky, pouze si doplňte vlastní znalosti,“ dodal. Učitel byl pohodář. Žáky, kteří měli zájem, dokázal naučit spoustu věcí, ostatní měli problém vůbec prolézt… Jamie nevypadal, že by ten problém měl. Vzal si papír a začal pohotově vyplňovat. Chvilku jsem si hrála s myšlenou, že si budu hrát na nevědoucí a zeptám se ho na nějakou maličkost. Pak jsem to zamítla. Nechci ze sebe dělat, co nejsem. Přelétla jsem papír jediným pohledem. Nebylo tam nic, co bych nevěděla. Vzala jsem si tužku a zaškrtla pár možností. Byla jsem si hrozně nejistá. Přemýšlel jsem nad každým pohybem, který jsem vzápětí udělala. Takhle nervózní, jsem byla naposledy… jako člověk. Musím začít mluvit, jinak vybouchnu, říkala jsem si v duchu.
„Hmm… a co tě přivádí do Forks?“ Na nic blbějšího jsem se zeptat nemohla. Ve vnitř mě se vše mísilo, ale udržela jsem si příjemnou a usměvavou masku. On vypadal naprotosto v pohodě, vůbec nebyl nervózní.
„Přijel jsem za matkou, otec se znovu oženil a já jim nechtěl dělat křena.“
„Nevycházíš s jeho novou manželkou?“
„Ne, Julie je moc fajn, čekají spolu miminko…“ řekl. Asi mu rozumím, ale stejně mi ho bylo líto.
„Prší,“ řekl s povzdechem. Zamračila jsem, vždyť tady ve Forks prší pořád! To si nevybral moc dobře…
„Nemáš rád déšť?“
„Ne, to opravdu ne, ani nic studeného a mokrého…“ Zamyslela jsem se. Jak těžký boj se v člověku musí stát, aby se přestěhoval do prostředí, které nenávidí, pryč od všeho co zná. Asi těžký.
„Jsi šťastný?“ Bylo vidět, že ho má otázka zarazila. Chvilku se mračil, ale pak se mu zase povedlo nasadit ten zvláštní neutrální výraz.
„Život není o tom být šťastný,“ řekl docela kysele.
„Ale nemusí to tak být…“ Moje slova ale zněla do ztracena. Dál jsme v konverzaci nepokračovali. Oba jsme si vyplnili své pracovní listy a zbytek hodiny koukali před sebe a přemýšlely. Já myslela na něj a on byl jediný, jehož myšlenky jsem neznala, frustrující…
Crrrr. Znenadání se ozval zvonek. Skoro sebou škubl, jak byl zasněný. Trochu mě to pobavilo. Předvedl mi ten svůj okouzlující úsměv, ale tváře mu trochu zčervenaly. Tlukot jeho srdce… Stačil jediný krok, jediný dotek. Byl tak křehký, mohl být mrtvý, každým okamžikem… Vstala jsem a posbírala si věci. On už odcházel.
„Ahoj,“křikla jsem na něj. Až pak mi došlo, že to bylo trochu přehnané. Proč já se chovám jak idiot?! Ale otočil se na mě.
„Měj se,“ řekl a usmál se na mě tím svým pohledem. Já jsem tam zůstala stát jak opařená.
P.S. Komentářem nepohrdnu...