Child prolog
Jmenuji se Isabela Swan, ale tento příběh není o mě, ale o mém dítěti. Je to holčička a jmenuje se Rennesme. Na střední škole jsem se zamilovala do upíra, on byl moje slunce, já jeho vesmír. Bez sebe jsme nemohli žít, nikdy a já ho už navždy budu milovat, v mém srdci je však místo pro jeho dítě.
Oslava mích osmnácti byla bouřlivá. Nikdy jsem nebyla na dárky, ani na večírky, ale Alice, Edwardova sestra mě s pomocí Jespera přemluvila. Večírek probíhal mírným milým tempem, do dnes si pamatuju na ten krásný dort. Když jsem začala rozbalovat první dárek a pořezala jsem se o papír. Jesper mě napadl a já se pořezala. Edward…, jeho oči se naplnily smutkem a bolestí, která v nich navždy uvízla. Nemohla jsem pro něj nic udělat a tu noc kdy se ze mě stala žena, jsem pochopila, že tam zůstane. Byla to nejkrásnější noc mého života a navždy to tak zůstane, už nikdo, nikdy nabude jako on. Jako on, pro kterého jsem chtěla umřít.
Jeho odchod byl těžký. První měsíc jsem nebyla, ale druhý jsem pochopila, že něco není v pořádku, něco s mým tělem. Když jsem malou Rennesme uviděla na ultrazvuku, rozbrečela jsem se štěstím. Tenkrát jsem ještě byla v hrozném stavu. Když Edward odešel, utrpěla jsem tak silný psychický otřes, že jsem nějakou dobu nevnímala emoce vůbec, pak se stal opak. Emoce byla tak silné, plakala jsem kvůli každé věci, ať už štěstím či smutkem. Nechtěla jsem, aby moje upíří holčička, vyrůstala v prostředí, které jsem kolem sebe vytvářela. Pochopila jsem, že tohle není normální dítě, když jsem v druhém měsíci dostala vynadáno, že jsem na ultrazvuku poprvé, když už jsem skoro v půlce těhotenství. Pak už jsem k doktorovi nešla. Moje jediná opora byl můj přítel Jacob, vlkodlak, který mě miloval, ale po necelém měsíci se otiskl, do mé spolužačky Angely. Díky nim, jsem přežila. Jacob se stal Nessinim bratrem a otcem zároveň a Ang byla jako má sestra.
Mé těhotenství bylo jiné. Rodila jsem na konci druhého měsíce. Bylo těžké a rychlé, ale jen díky tomu jsem se vzpamatovala z hlubokých depresí. Při porodu jsem málem vykrvácela a Nessinka malá upírka, se zakousla do prvního člověka, kterého uviděla, Jacoba, který byl vlastně vlkodlak. Nebyla jedovatá, ale Jacob má do dnes jizvu. Rychle jsme ji začali krmit lidskou krví, kterou jsme získaly v nemocnici. Jacob se postaral o to, aby Ness byla výborný lovec. Ness byla jiná než ostatní děti. Rostla mnohem rychleji, v prvním měsíci vypadala na půlroční a po půl roce vypadla tak na tři. Její růst byl náročný, nemohla jsem dál bydlet ve Forks, bylo by to příliš nápadné. Když jí byl týden a vypadala na měsíční miminko, odstěhovala jsem se za Jacobem, ale ten se brzo po tom otiskl do Angely a už nám zase chybělo místo. Ale ona nebyla mezi vlkodlaky vítaná, nebo aspoň mezi těmi staršími, mladší si doslova obmotala kolem prstu. Tak jsme se zase stěhovali. Nakonec jsme se usídlily tady. Na hranici Cullenů, Quilteů a neutrálního území. Každá jsme se tam našla. Bylo to v lese, ale ne daleko do rezervace či do Forks.
Ona byla nádherná. Měla krátké tmavě hnědé vlásky, které se jí točily do prstýnků, ty měla po mně. Její oči byli světle, ale jasně zelená, jako měl Edward, když byl člověkem. Byli magické. Od prvního pohledu bylo jasně, že ona, moje, z části člověk z části upír, vnímá svět jinak. Z jejích očí zářila láska a inteligence. Ona byla můj svět. Něco, nebo spíše někdo nám tu chyběl. Obě jsme to cítila a vysvětlovalo to naše občasné zvláštní nálady. Ness měla úžasnou schopnost. „Ukazovala“ své myšlenky. Přiložila ruku na něčí čelo a ten někdo viděla, co ona mu chtěla ukázat. Proto dlouho nemluvila.