Child EPILOG
Cesta byla dlouhá, ale čím blíže jsme byli Forks, tím lépe jsem se cítila. Něco mě tam táhlo, já ale nevěděla, co…
„Kam přesně jedeme Nessi?“ zeptal se mě Carlis.
„Do La Push?“ odpověděla jsem pohotově, až mě to samotnou zarazilo. Ještě jsme měli před sebou pár hodin cesty. Dokonce někdy vykouklo i sluníčko zpod mraků.
„Nessi, přemýšlela ji někdy nad tím, co bys chtěla dělat?“ zeptal se mě znenadání Carlis. Zamračila jsem se.
„Ne, to ne… vždy něco bylo.“ Až teď mi došlo, že v Anglii už můžu studovat.
„Do ničeho tě samozřejmě nenutíme, ale tak mě napadlo, že by se ti mohlo líbit. Studentský život je fajn, myslím, že bys mezi ně zapadla.“ V tom měl pravdu, chtěla bych zkusit zase něco nového. Do teď jsem byla zavřená doma. Pořád jsem rostla moc rychle na to, abych mohla chodit do školy. Vše mě učili doma. Teď už se to začínalo zlepšovat, nebo spíše zpomalovat. Ale co bych chtěla studovat, mě nikdy nenapadlo. Jedině…
„Je nějaký obor hudba?“ zeptala sem se carlise svou neohrabanou otázkou. Usmál se.
„Myslím, že se tomu říká konzervatoř.“ Hrála jsem na klavír, asi odvždycky…
„Carlisi, asi se trochu prosím,“ oznámila jsem mu. Cítila jsem se nějak unavená, v noci jsem skoro nespala…
„Jistě holčičko, spi,“ odpověděl.
Probudil mě až zvuk známého deště. Když jsem otevřela oči, silnice mi připadala povědomá… Prudce jsem se posadila, najednou jsem byla nervózní.
„To už jsme tady?“ zeptala jsem se.
„Koukám, že už jsi vzhůru… Jsme,“ odpověděl mojí otázce. Usmála jsem se, právě jsme projížděli kolem útesů. Kolikrát z nich Jake se svou bandou skákal. Musela jsem se usmát, vždycky jsem hrozně chtěla s nimi. To však bylo přísně zakázané, také jsem ještě byla moc malá. Jednou mi to, ale dovolili. Stála jsem v jednou z mála slunečných dnů na vrcholku útesu a připravovala se ke skoku, jenže když jsem shlédla dolů, dostala jsem takovou závrať, že mě nějaký chtíč po skoku okamžitě přešel, od té doby jsem na útesech nebyla. Bylo to chvíli před tím, než jsme se přestěhovali. Vesnička se nijak nezměnila, jedině domy byli ještě ošumělejší, než dřív.
„Nessi, odvezu tě k domu a tam počkám. Nechci se ukazovat příliš. Nebylo by dobré, kdyby mě viděli.“
„Dobře,“ vydechla jsem nedočkavě, když jsme projížděli poslední zatáčkou. Auto pomalu zabrzdilo pře Jakovou červeným domem. Dostala jsem strach, že neohlášená návštěva byl tak dobrý nápad. Odpoutala jsem se a vylezla ven. Nic jsem si sebou nebrala, jen mobil. Carlis zatím zaparkuje někde, kde ho nevidí. Až budu chtít odjet, zavolám mu. Naposledy jsem se na něj koukla, ale telefonoval. Když jsem došla ke dveřím, stiskla jsem tlačítko zvonku a čekala. Připravila jsem si svůj nejkrásnější úsměv pro Jaka, k mojí smůle ale otevřel Billy.
„Ale, koho pak to čerti nesou, Nesii!“ přivítal mě.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem.
„Hledáš tady někoho?“ zeptal se.
„No popravdě odlétáme do Evropy a já se sem chtěla naposledy kouknout. Nevím, za jak dlouho se vrátíme.“ Pochopil, že ta dlouhá doba není pár let, ale pár desítek, nebo stovek let.
„Dobře, tak pojď dál,“ pozval mě dovnitř.
„Je doma Jake?“ zeptala jsem se pohotově.
„Ne, ale za chvíli se vrátí. Můžu ti něco nabídnout?“
„Dala bych si čaj, ale klidně si ho udělám sama,“ řekla jsem.
„V pořádku,“ řekl a odjel do kuchyně. Sundala jsem si bundu a šla jsem za ním. Podle vůně jsem poznala, že má návštěvu a ne jen tak nějakou.
„Dědečku,“ vykřikla jsem a vrhla se mu do náruče. Charlie byl překvapený, ale štěstím.
„Nessi, ty jsi tolik vyrostla, nepoznal bych tě. Přitom, jak dlouho jste pryč, sedm let? Vypadáš, na sedmnáct,“ poznamenal.
„Děkuji, však víš,“ řekla jsem záludně a vesele se na něj usmála. Úsměv mi vrátil. Moc se nezměnil.
„A…?“ začal se mě vyptávat, ale neposlouchala jsem ho. Do kuchyně právě přišel Jake. Najednou všechno ztichlo. Tázavě se na mě díval, ale pak se usmál. Vstala jsem a šla k němu. Stála jsem před ním a ruce mu položila na tělo. Musela jsem hlavu hodně zvednout, abych mu viděla do očí, zase tolik vyrostl.
„Jaku?“
„Nessi?“ řekli jsme oba najednou a pak se vše změnilo. Něco vybouchlo a něco se uvolnilo. Všechno, co jsem kdy cítila k nějakým osobám, se spojilo do jednoho silného pocitu, který mě s ním navždycky spojil. Ten pocit patřil jemu. Byla jsem hluchá a nic kromě jeho jsem neviděla. Vypadalo to, že jsem na tom podobně. Přiložila jsem mu ruku na čelo a ukázala, co cítím. On jen kývl.
„Miluju tě,“ řekli jsme oba rovnou najednou.
„Už na vždycky…“ řekla jsem.
„S tebou…“ odpověděl svým nádherným hlubokým medovým, lásky plným hlasem. Teď už se může stát cokoliv, ale já jsem tu navždy s ním. Teď jsem se s ním spojila a už se nikdy nerozdělíme…