Child 8. kapitola
Něco, narušovala náš dokonalý život. Nebo spíše takhle něco nám k dokonalosti chybělo. Mezi mnou a Edwardem to bylo… jiné. Každý jsme si něco prožili, něco co nás hodně změnilo. Já byla teenager, když jsem ho potkala, teď jsem matka… a on? Taky trpěl, je mu to vidět v očích. Teď je to takové vážnější, vášnivější. Ale měli jsme k sobě ještě daleko. Byla mezi námi propast a to obrovská, možná proto se nechtěl vracet, čekal to. Ale on mě miluje a já jeho taky. Moc spolu nemluvíme, ne že bychom si neměli co říct, ale radši to vyjádříme dotykem. Přes den jsme s Nessinkou, on jí bere na lov, já ji učím a Alice ji obléká. Alice je skvělá, hodně se jí věnuje a mi máme pro sebe hodně času. Přes den se na mě usmívá a noci se k sobě pevně tiskneme a vnímáme toho druhého. Je to, jako bych přes den úplně vyprahla a pak se večer zhluboka napila čerstvé vody. Je to potřeba mít ho u sebe, je to vše co k němu cítím. Jen se k sobě tiskneme a vnímáme sami sebe. Nádherný pocit. Občas řekne mé jméno, ale je to jako zvuk, zvuk plný citu. Každým dnem se propast mezi námi zmenšuje. Nikdy to nebude, jako dřív, to ani nejde, ale bude to jiné a stejně úžasné. Možná víc.
2. část
„… a všichni žili šťastně až do smrti.“ Skončil Edward svůj příběh. Ty příběhy jsem milovala, vždy jsem tam něco našla, něco o nás… A Renesmme je měla taky moc ráda, každý večer si vydupala, alespoň jeden. Tentokrát mi Nessinka seděla na klíně, pravidelně oddychovala. Já ji hladila po vláskách, ona měla přiloženou ručičku na mém čele a celou pohádku mi sdělovala své pocity. Bylo to krásné, nádherné… takhle nějak jsem si představovala rodinu. Šťastnou rodinu, kde nikdo nechybí a nic neschází. Ale trvá štěstí věčně? Políbila jsem spící Nessinku do vlásků a položila jí do postýlky. Pak jsem šla k Edwardovi a sedla jsem si mu na klín.
„Bylo to nádherné zlato.“
„Děkuji Bells,“ Poděkovala a políbil mě. Než jsem zvedla hlavu, seděli jsme u mě v postely a líbali jsme se. Pak jsem ho k sobě prudce a pevně přitáhla a nasála jeho vůni. Neuvěřitelné. On se ale v tu ránu odklonil a najednou stál v rohu místnosti, co nejdál ode mne. Místo otázky jsem se na něj zmateně koukla.
„Bello, asi na tom nejsem tak dobře, jak bych chtěl.“
„Aha…“ Nevěděla jsem co na to odpovědět.
„Cítíš to?“ Zeptala se mě, já mu ale nerozuměla.
„Co cítím, Edwarde, co mám cítit?“ Sakra co tím myslí.
„Tu díru mezi námi, cítíš to?“ Aha, no to… Zvedla jsem hlavu a odpověděla.
„Cítím, ale taky cítím, že se to každý den zlepšuje, každý den jsme si blíž.“ Odporovala jsem, co tím chce naznačit?
„Já vím, jen jsem ti chtěla říct, že tě miluju ještě víc než dřív a to, že to je teď jiné nemění nic na naší situaci.“ Takže on to nemyslel špatně. Naopak. Chtěl mi pomoct, chtěl mě ujistit. Asi proto ho tak miluju. Vstala jsem z postele, a když jsem k němu došla, přiložila jsem mu ruku na hrudník, chtěla jsem ho cítit.
„Edwarde, děkuju. Já… já bych byla moc ráda, jako dřív, ale to co jsme prožila, co jsme prožili, mi to nedovoluje. Já, já jsem strašně ráda, že mi rozumíš a… taky tě miluju víc jak dříve a… chtěla bych být upírkou.“ Koukla jsem se do jeho očí v barvě medu, vtahovali mě dovnitř.
„Děkuji, ale Bello, víš co si o tom myslím…“ Odporoval mi. Zbytečně.
„Vím, ale předtím jsme mluvila jen zaslepená láskou, samozřejmě k tobě, ale teď je v tom mnohem víc, teď je to jediné východisko, jak pro mne tak pro Nessinku, ona bude růst a já umírat? Ale hlavně pro nás. Pro náš celek, pro naši rodinu.“ Chtěla jsem mu to říct, musel to vědět. Koukal se do mích očí s naprosto vážným výrazem.
„Budu o tom uvažovat,“ odpověděl.
„Děkuji.“ Najednou se jeho výraz změnil.
„Co, co je?“ Zeptala jsem se.
„Alice, něco se děje.“ Vběhli jsme do jídelny, kde stála před prosklenou stěnou.
„Victorie,“ řekla a podívala se na nás. Co? Mým tělem se rozšířila panická hrůza… Co tady chce?