Child 4. kapitola
Po zdlouhavém uspáváním Nessinky jsme si sedli na gauč a povídali si. Ness byla přetažená a nechtěla spát. Noví člen rodiny se přece jenom neobjeví každý den. Alice však slíbil, že tu bude i zítra. Samotný se mi tak ulevilo. Povídali jsme si dlouho.
„A jaký byl porod?….hmmm… a Jacob. Ještě, že tak. A pak… aha.“ Alice se ptala, já jsem odpovídala. Ze začátku to šlo ztuha, nebo spíše vůbec. Tyhle vzpomínky jsem pohřbila hluboko dovnitř a nevypouštěla jsem je ven. Teď šli proudem.
„Takže jste skončily tady?“
„Ano, je to tu akorát pro všechny.“ Vypadala, že už jí došli otázky, jen se na mě koukala. Od prvního objetí se mě vlastně ještě nedotkla. Doufám, že nezapomněla imunitu vůči mně. Dřív bych klidně umřela, ale teď už to nejde. Někdo by tu po mě zůstal a ten někdo nesmí mít stejný osud jako já. Zakoukala jsem se na Alici… cítila, jak se mi zvlhčují oči. Vybavili se mi všechny ty dopisy, e-maily pro ni. Všechny hodiny proseděné v depresích. Kolik jich bylo? Hodně, tolik na to aby se mi vyryli do paměti. Teď už jsem neměla vlhké oči, teď už jsem brečela. Hodně jsem brečela.
„Bells, copak?“ Zeptala se pohotově Alice, hned si ke mně přisedla a objala. Pevně jsem se k ní přitiskla.
„Alice, mě se po vás tak stýskalo.“ Řekla jsem.
„Bello, co jsme s tebou udělali? Co s tebou udělal on?“ Cítila, jak jsem sebou cukla.
„Bello, tohle ne, jestli takhle brečíš teď, co jsi dělala před dvěma měsíci?“ Jen jsem se na ní koukla, bez výrazu. Vlastně takhle nějak jsem se tvářila předtím… .
„A to si myslel, že ti pomůže. Chlapi jsou tak zabednění!“ Vypadala tak rozhodně a pevně, až jsem se jí lekla.
„Co chceš dělat?“ Zeptala jsem se jí trochu ustrašeně.
„Bello, jak dlouho myslíš, že ještě zvládneš vychovávat Ness, už kdyby šlo jen o peníze. A Ness, jak jsem si všimla.“ Řekla s šibalským úsměvem.
„Je pěkně živé dítě a je to upír! Vždyť ona nebude potřebovat moc spánku, určitě míň než ty. Co pak?“
„Když já nevím Alice.“ Aby se vrátil… to bylo vždy mé nejhlubší přání, ale teď jsem si tím nebyla nějak jistá.
„Bello. Podívej se na sebe! Vždyť… vždyť jsi troska. Pod tou upravenou maskou pro okolní svět jsi zničená. Už jen kvůli Ness. Tohle byl první rok a vypadá na tříletou, psychicky na šestiletou možná víc. Co teď až začne být vnímavější ještě víc? Dáš jí tomu psovi?“ To už ale bylo moc. Teď už se ty slzy snad nikdy nezastaví.
„Bello, promiň, jsem naštvaná a trápí mě co se děje. Slibuju už žádný zlý slovíčko. Plakej… vyplakej se a já vše zařídím.“ Naposledy jsem se na ní koukla.
„Vše?. Opravdu? Jako že, že by… by-y přijel?“
„Nevím.“ Přitulila jsem se k ní a objala její ledová ramena.
Ráno jsem se probudila v měkké postely. Z kuchyně se linula zajímavá vůně. Slyšela jsem dva hlasy. Bylo těžké je od sebe rozeznat. Ten Nessin byl ušišlanější a jemnější. Alicin byl jako pronikavý tón zvonkohry. Jako kdyby se dohadovali. Nessino ale bylo pronikavé až moc, slyšel jsem Alicin pokus o odpor, ale to je nemožné. Odporovat Ness? Musela jsem se smát. Vedle oba hlasy ztichly. Pak jsem hlasy slyšela jasně a zřetelně, jako kdyby stály za dveřmi.
„Myslíš, že už nespinká?“ Ozvala se Nessinky otázka. Nevěděla jsem, jak vyvinuté jsou její smysly, jak daleko k upíru má. U Alice jsem si byla jistá.
„Myslím, že to můžeš zkusit.“ Řekla mile Alice. Tomu už jsem musela smích dusit polštářem. Jejich hlasy byli jak koncert pro duo. Nádher, radost poslouchat. Dveře se pomalu otevřely a z nich vykoukly dvě hlavy. Jedna se zelenými očky a zvědavým výrazem dole a je s červenýma očima, jen její výraz byl záhadou, alespoň teď a pro mne. Okamžitě jsem se posadila. Dveře se otevřely a Ness vběhla dovnitř a skočila ke mně, rychle se skovala pod deku a přitulila se ke mně. Alice se na mě upřeně koukla a řekla.
„Bello,… .“