Child 2. kapitola
Uložil jsem malou Ness, do postýlky s nebesy. Milovala ji, když jsme ji pořídili, přestali ji strašit noční můry. Usnula rychle, byla po dlouhém dnu pěkně unavená. Chvilku jsem tam jen stála a dívala se na její klidnou tvář a pravidelně oddychující tělíčko. Když jsem se nasytila klidu, který z ní vyzařoval, zhasla jsem a vydala se ke dveřím. Cestou jsem shodila krabici s plyšáky a zakopla o stavebnici rozházenou na zemi, ale Ness už byla zvyklá.
Na hudbu jsem začínala zvykat. Ano bolelo to, ale zase jsem na něj mohla myslet v dobrém. V obýváku jsem si pustla moji oblíbenou zpěvačku Annie Lennox. Rovnou jsem si našla skladbu číslo deset, Love song for a vampire (odkaz). Miluju tu píseň. Normálně nepiju, ale dnes jsem si sedla do křesla se sklenkou Brandy a pomalu upíjela. Koukala jsem, se prosklenou zdí do zeleného, temného lesa. Pocit uzavřenosti zůstal, ale přibil také pocit bezpečí. Písničky se střídali jedna za druhou a já spokojeně rozjímala. Možná že to zítra nabude tak hrozné, jak to vypadalo dneska. Když budu mít dost síly, mohly by, jsme, jet s Ness nakupovat. Zásoby jídla začali pomalu, ale jistě docházet. Vstala jsem a šla se kouknout, kolik můžeme utratit peněz. Když jsem šla do kuchyně, koutkem oka jsem spatřila nějaký pohyb, to bylo normální, zastrašila mě ta oranžová barva. Prudce jsem se zastavila a ve křečovité poloze koukala z okna ven. Když CD dohrálo, trochu jsem se uvolnila. Ale jediná, má myšlenka byla Victory.
V posteli jsem už, ale byla přesvědčená, že to byla jen mýlka zmatených smyslů alkoholem. Usnula jsem rychle, ale sny tu noc byli zmatené a ráno jsem se probudila celá zpocená a rozrušená.
„Co jsi to se mnou udělal, Edwarde.“ Zašeptala jsem do vzduchu. Když jsem z postele vylezla, což mi trvalo dost dlouho, pomalu jsem se protáhla. Pak jsem se převlékla z bílého pyžámka do bílého trika s dlouhým rukávem, na to fialové tílko, na krk jsem si pověsila dar od Ness. Kalhoty jsem vyhrabala hluboko ve skříni, byly to jedny z mnoha, co jsem dostala od Alice. Věděla jsem, že si to večer odtrpím, ale už je to sakra rok! Nová růžová mikina byla úžasně pohodlná a já se cítila opravdu dobře. Koukla jsem se do zrcadla a sama sebe jsem překvapila. Vypadala jsem dobře. Kruhy pod očima zmizely, už jsem ani nebyla tak bílá, a díky včerejšímu sluníčku mi naskákaly roztomilé pihy. Musela jsem se na sebe usmát. Teda Bello. Jenže to už jsem slyšela Nessinky volání.
„Mamííí, halóóó.“
„Už běžim miláčku.“ Zavolala jsem na ni a přibouchla dveře od vysouvací skříně.
Do postýlky svítilo sluníčko a ona se spokojeně usmívala, já jsem jí vytáhla a políbila na čelo.
„Tak jak ses dneska vyspala, beruško?“ Ona mi místo slov přiložila ručku na čelo. Byla z ní cítit spokojenost a štěstí. Milovala sluníčko a spánek jí vždy prospěl. Vybrala jsem jedny z jejích nových šatiček a na krk jí připevnila stříbrné E, které přišlo chvíli po jejím narození. Dlouho jsem pro něj plakala, ale dnes nastala čas. Zvědavě se na mě koukla.
„Nikdy nezapomeň na svého otce, byl to výjimečný upír.“ Znovu se na mě koukla. Já jsem ji, ale vzala a odnesla ji do kuchyně, kde jsem ji položila do dětské židličky.
„Ty, ty jsi ho znala?“ Zeptala se nahlas, protože jsem stála u linky a chystala snídani.
„Já jsem s ním žila Ness, dlouho. Milovala jsem ho, a chtěla jsem pro něj umřít.“ Nebyla jsem si jistá, jestli je správný čas.
„Tak proč tu není s námi?“ Zeptala se. Jednoduchá otázka, složitá odpověď.
„On, on… Dnes je to rok, co mě opustil. Tak moc mě chtěl chránit. Když jsem měla minulý rok oslavu Jasper mě napadl. On je někdo jako tvůj bratr. Ness, víš vůbec něco o upírech?“ Zeptala jsem se jí. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Ona zavřela své kouzelné očka.
„Jake nechtěl, abych ti o tom říkala. Ale ano, povídal mi o tvojí rodině, o mém tatínkovi. I o tom co se stalo, jediné co nebyl schopný vysvětlit, proč nás táta opustil.“ Pak se na mě zvědavě podívala.
„To je jednoduché Ness, on si tolik přál mé bezpečí, a když mě Jesper napadl, uvědomil si, že se mu může stát to stejné. V noci jsme počali tebe, on si to však neuvědomil, druhý den ráno tam nebyl.“
„Uvidíme ho ještě někdy?“ Zeptala se smutně. Chyběl jí stejně, jako mě a to ho ani neznala.
„Nevím miláčku.“