Child 13. kapitola
Vstala jsem z postele a vyhlédla z okna. Venku nebyl žádný pohyb, každý normální živočich psal. Jen já jsem ve čtyři hodiny ráno strašila u oken. Ono to tolik nevadilo, v domě za mnou bylo osm upírů, ale já jsem nestála o společnost, určitě ne teď. Vyslala jsem tátovi výraznou myšlenku, že si nepřeju, aby mě někdo rušil, chtěla jsem si vzít nějakou knížku, ale ten nápad jsem rychle zamítla. Přisunula jsem si postel k oknu. Postelí jsem hýbala často a pokoj už byl skoro prázdný, takže to šlo snadno. Lehla jsem si a koukala se na oblohu, uspokojilo mě to. Hvězdy na nebi zářili a jedna dokonce spadla, já jsem bohužel neměl v zásobě žádné přání. Měla jsem vše, co jsem chtěla, nepotřebovala jsem si nic přát. Láska, peníze, nebo třeba věci. Ano měla jsem jediné přání, ale na to jsem si netroufla ani pomyslet. Ne doma před tátou. Byl by smutný, že nejsem stoprocentně šťastná, ale na druhou stranu by se mu to určitě vůbec nelíbilo. Chtěla jsem lásku, ale ne tu kterou mám doma, protože ta mi nechybí, jsem milována všemi o kolo a já jim to také vracím. Jsme velká rodina, ne vždy si rozumíme, ale jsme svoji a držíme spolu. Myslela jsem lásku někoho, někoho cizího. Je mi 10, ale fyzicky už jsem dospěla. Asi nikdy nebudu vypadat, jako opravdový dospělí. Mám velké dětské oči, baculatý nosík a jemné kudrlinky, přesné jednu vedle druhý. Dávají mi docela zabrat, když je ráno rozčesávám. Pochybuji, že bych někdy zažila to, co zažívají ostatní holky. Ano fyzicky mi bylo kolem osmnácti, psychicky jsem chápala, jako dospělí člověk, ale mé tělo si právě prodělávalo pubertu. Bylo to hrozné, nálady, každý den jiný. Členové rodiny už ze mě byli hotoví. Obzvlášť Jasper, moje výkyvy nálad mu opravdu dávali zabrat, už ani neměl sílu je měnit, o to to bylo horší.
Dneska byl můj poslední den v Americe, rodina se už chtěla pohnout z místa a vidět něco nového. Zítra se stěhujeme do Evropy. Všichni se moc těší, prý to bude úplně jiné než tady. Já nevím, tady se cítím jistá. Z Forks jsme se samozřejmě už odstěhovali, ale zbytek dobu jsme prožili na Aljašce, kde je vše podobné. Nechce se mi úplně do neznáma. Jenže, co s nimi mám dělat. Vlastně nejedeme do Evropy, ale do Anglie. Nikdy se nechtěl učit nový jazyk a také tam je hodně deštivo. Měla jsem poslední přání. Zítra se chci naposledy kouknout do Forks, za Jacobem. Moc si na něj nepamatuju, ale s ním jsem vyrostla a je všech mích nejdětčejších vzpomínkách. Také jsem s ním vyrostla a přece jenom pro mě něco znamená. Neviděli jsme se těch sedm let, co žijeme na Aljašce, ale to nic neznamená. On je vlkodlak, vsadím se, že se moc nezměnil. Vstala jsem, už nemělo cenu dál ležet v postely, když jsem stejně nespala. Do Forks pojedu s Carlisem. On jediný bude nenápadný. Chtěla jsem jet s maminkou, ale to by asi vyvolalo menší rozruch. Sice už není novorozená upírka (za měsíc bude slavit výročí osm let) a v Anglii začne chodit do školy i ona, ale nezestárlá nádherná dcera policejního ředitele by asi nebylo to pravé ořechové. Pomalu jsem se docourala do šatníku. To co si vezmu na sebe, jsem moc neřešila. Všichni byly tak posedlí tím, jak vypadají! Spíše, většina podlehla Alici. Vlastní oblečení jsem si vydupala, sama si ho nakupuju a sama si vybírám komplety. V poslední době jsem si obzvlášť libovala v černé, hnědé a modré. Když jsem si představila to oblečení, co jsem si dnes chtěla vzít, ozvalo se ze zdola zavrčení. Musel jsem se usmát, to dělal každé ráno a já každé ráno byla překvapená, že ji to ještě neomrzelo.
Přes hlavu jsem si přetáhla mikinu a z toaletního stolku si vzala sluneční brýle. Našla jsem si v nich zálibu, doma jsem měla asi padesát různých, moderní velké, malé, kulaté, nebo hranaté. S tmavými skly, bez sklíček. Strčila jsem si je na hlavu vždycky, neměla jsem ráda, když mi někdo přímo koukal do očí. Když jsem si ty brýle brala, koukla jsem se na hodiny, bylo 5:32. V poslední době už jsem skoro nespala, přitom jsem spánek měla tak ráda. Chyběl mi, to neustále přemýšlení mi nedělalo dobře, bylo fajn, alespoň na chvilku vypnout.
Seběhla jsem dolů do patra a pozdravila se s rodinou. Všichni mě vítali s úsměvem, který jsem jim oplatila. V kuchyni už na mě čekal hrnek s černým čajem a nějaké sladké pečivo, které jsem do sebe bez zájmu naházela. Čaj jsem objala a čekala jsem, až mě začne pálit, do mích kamenných rukou. Mezi tím jsem došla do obýváků, kde byla většina rodiny a natáhla se na gauč a ani jsem na sebe kapku nevylila. Nikdo nevypadala, tak přítomný, že by mu přepnutí programu mělo vadit, seděli po dvojicích a šeptali si, smáli se, někteří byli na lovu. Tak jsem ten nudný Basketball přepnula na MTV. Právě běžela hitparáda tohoto týdne. Tato hudba mě nijak neoslovovala, ale bylo zajímavé dívat se, co lidi milují. Něco ve mně vzbuzovalo pohyb, to nebylo, tak špatné. Když byl hrníček prázdný vstala jsem a odnesla ho do kuchyně. Pak jsem zavolala na Carlise, který tu jediný chyběl, Esmme byla na lovu a on tu nechtěl sedět sám.
„Tati mami, sejdeme se v Atlantě na letišti,“ řekla jsem a políbila je, když jsem viděla jejich vystrašené pohledy, dodala jsem:
„Nebojte Carlis se o mě postará.“
„Nebojte, za dvacet čtyři hodin jí zase uvidíte,“řekl právě přicházející Carlis. Nevypadali, že by je to nějak osvobodilo od strachu.
„Mějte se tu, v Atlantě,“ zavolala jsem do domu. Odpovědí mi bylo pár ahoj. Pak jsem si sedla do auta na místo spolujezdce. Carlis jezdil rychle, ale opatrně a nenápadně, takže jsem se tolik nebála. Pustili jsme si Debussyho, kterého jsem si v poslední době obzvlášť oblíbila. Naposledy jsem se koukla na dům, kde jsme prožili předchozích osm let, ne že mi bude nějak chybět, ale… Pak se auto dalo do pohybu a my jsme vyjeli vstříc Forks a dalšímu životu.