Child 12. kapitola
„Nessinko! Dej tátovy pusinku a půjdeme?“ volala na mě důrazně Bella. Já jsem jí ale nerozuměla, proč, kam jdeme, proč odcházíme.
„My někam jdeme?“ zeptala jsem se zmateně. Vůbec jsem ničemu nerozuměla. Moji rodiče byly, jako dvě voskové figuríny. Býlí. Bez výrazu. Zmateně jsem koukala z jednoho na druhého. Ještě před chvilkou před chvilku byli připraveni k akci, a teď? Jejich výrazy tuhly a s nimi jejich pohyby. Tělem se mi rozlila panika. Z očí mi tekly slzy… Přistoupila jsem k tátovi a šáhla mu na ruku, měl jí jako z kamene. Prudce jsem se otočila a utíkala k mamince, objala jsem jí, ale její voskové tělo mi nijak neodpovědělo. Znovu jsem se otočil a utíkala za Edwardem. Nad lesem vysvitlo slunce a ozářil nás. Mně se kolem kůže udělala jemná zářící mlha. Jenže táta, Edward… On nezářil! Stála jsem na půli mezi nimi, a nemohla se rozhodnout, ke kterému z nich půjdu. A najednou, když bylo slunce nahoře na nebi, se začali pomalu rozpouštět. Nejdřív nenápadně, že jsem si toho ani nevšimla, ale pak už to začalo být znatelný… Křičela jsem a volala pomoc, ale nikdo nepřicházel a já tam stála s umírajícíma rodiči. Najednou změna, vše bylo jiné. Vznášela jsem se ve vzduchu a rodiče jsem nechala dole, spolu se všemi starostmi. Byl to nádherný pocit, lítala jsem si vzduchem, jak se mi zlíbilo. Byl to nádherný pocit, vše bylo krásné. Nasávala jsem vzduch plnými doušky a čerstvý kyslík uváděl můj mozek do stavu naprosté akce. Chtěla jsem běhat, skákat, myslím, že se tomu říká euforie… Najednou se nad lesy ozval dlouhý táhlý jekot, ztuhla mi krev v žilách, nebo aspoň ta troška, co jí tam mám. A já jsem začala padat, padala jsem z obrovské výšky… Pořád jsem očekával náraz, všechny svaly v těle zatnuté. Propadala jsem se do stále větší tmy, pořád… Zem jsem přece už musela dávno minout, ne? Čím hlouběji jsem byla, tím byla větší tma. Už jsem neviděla ani obrysy stromů, jen černé nebe nade mnou, bez hvězd. Pořád jsem letěla ladně, už jsem ani nečekala pád. Tělo jsem pomalu uvolnila, když už jsem se přizpůsobila letu, přede mnou se otevřely velké jasně červené oči…
„Mě neunikneš. Nikdy!“ Pak jsem se křikem probudila.
Po těle mi stékaly pramínky potu a tělo se třáslo děsem. Oči jsem měla vytřeštěné a zírala do tmy. Hluboce jsem dýchala, ale přitom jsem nemohla popadnout dech. O tomhle jsem četla v knížkách, ale nikdy jsem to nezažila. Čirá hrůza. Tohle byla má nejhorší noční můra v poslední době, a že jich bylo. Nikdy mě nikdo nenechal prožít „hrůzu“. Bránili mě před vším, až přehnaně, ale od tohohle mi pomoct nemohli, sny si mě vždycky našli.
Do pokoje přiběhly Bella, Edward a Alice zároveň, v závěsu šel Jasper. Okamžitě jsem cítila vlnu únavy a otupělosti. Nevěděl, co mi má poslat za pocit, nejdříve mě utlumil. Jeho schopnost, ale nemohla uchránit tělo, které bylo stále celé stažené. Z očí se mi okamžitě spustili proudy slz. Neměla jsem tak rychle smysly, jako ostatní, ale poznala jsem, že přede mnou sedí Bella. Okamžitě mě objala, já jsem její objetí vřele přijala. Nechala mě ať se jí vypláču do jejích hustých hnědých vlasů. Jemně zasyčela a vyhnala ostatní z místnosti. Věděla přesně, co chci, ani jsem jí to nemusela naznačit. Jasper mi poslal poslední uklidňující vlnu a odešel z místnosti, Alice se na nás zamračeně podívala, ale po dalším Belliným siknutím, teď už důraznějším, odešla. Jen Edward tam zůstal.
Přišel k nám a oboje nás vyzvedl a pevně objal. Takhle to mělo být, naše rodina, naše trojice. Edward nás líbal do vlasů… Jeho způsob uklidňování byl mnohem uklidňující než ten Jasprův…
„ukaž mamince noční můru,“ nakázal. Vybrala jsem jen ty nejdůležitější pasáže, nechtěla jsem jí tolik vyděsit. Stačí, že to straší mě a trápí se tím Edward. Ruku jsem nechala na Bellině čele. Očividně se jí nelíbilo, že před ní tajím zbytek, ale s tím nic neudělá, na to jí moc miluju… Byli jsme dokonale sehraní. Já ruku na maminčině čele, aby mohla vidět myšlenky moje a Edward četl vše, co ukazuju jí.
„Vy jste, proč jsem tady. Bez vás bych tu ani nemohl být, nedovolím, aby se vám něco stalo. Nikdy,“ pronesl tyto záhadná slova a já pochopil, že mají nějaký jiný význam. Něco se děje, něco důležitého, ale my, naše rodina se před tím uchrání. Ale tohle nebylo ono. Pořád jsem byla přilepená na rameni Belly, ale ona změnila polohu. Vzhlédla jsem, Bella se dívala Edwardovi jasně do očí. On jí nemusel číst myšlenky, oni si rozuměli pohledem.
„Ne, už vás nikdy neopustím.“